Ze Zlína na Turzovku

Ze Zlína na Turzovku

Rozhodli jsme se s kolegou, letos na jaře, že by se nám hodila pěší pouť na Turzovku. Člověk si hodně věcí v hlavě uspořádá, má čas přemýšlet o životě, tělo se prokysličí, vyrobí endorfiny.

Samozřejmě pěšky, není to až tak daleko.

Ze Zlína jsme nevyšli. Nejde to. Letos. Želechovice jsou lesem neprůchodné. Aktuálně zamořené morem prasat, zákazy vstupu do lesa a lovci tato prasata honícími a střílejícími.

Vlakem jsme jeden čtvrtek, koncem dubna, přijeli do Vizovic. Abychom se neokrádali o krásy Vizovických vrchů, nastoupali jsme k rozhledně a odtud přecházeli celou krásnou hřebenovku, až do Lidečka, k Čertovým skalám. Čímž nám večer pochyběly 2 hodiny pochodu, a to bylo tragické.

Procházka to byla nádherná. Začali jsme ji v 8 00 ráno, ve Vizovicích na nádraží.  Termín pochodu – poutě – byl ideální. Bylo poměrně teplo, ale na stromech teprve začínalo pučet listí. Nešli jsme tedy „zeleným tunelem“, ale měli jsme krásný rozhled všude kolem sebe, vše co běžně skrývá listí. Lesy by navíc plné slunce, protože sluneční paprsky listí nezachycovalo. A plné zvířat, protože se ani neměla kam ukrýt. Ani do trávy ne, ta tam taky moc nebyla. Živá příroda včetně rozhledů a výhledů do krajiny, jindy skrytých listím.

Velmi zajímavý je Klášťov. Magické náboženské místo. Výška nadmořská 753 m.n.m. Pramení zde i řeka Vlára, která provozuje říční pirátství. Moc jsme se ale nezdržovali, měli jsme před sebou vzdálený cíl. Pro 1. den proslulá chata Kohútka. Mělo to být 37 km, bylo to 43 km. Až k Čerovým skálám nám chvílema i drobně pršelo. Mnohokrát jsem byl na Vařákových pasekách. Až tentokrát jsem si všimnul, že byly vypáleny 2. května 1945. Ve stejný den byly osvobozené nedaleké Valašské Klobouky. 

Nad Lidečkem je Vrchkopec, s vrcholovou knihou, nadmořská výška 730 m. n. m. Za Čertovými skálami byly Půlčínské skály. Dávný hrad, s loupeživým rytířem, který prý přepadával pocestné v průsmyku před Lidečkem. Pokud to prý nedělali sami Lidečkovjané.

U průsmyku byla obec Lomná, nebo Lomensko, vypálená v pravé poledne při pohraničních válkách s Uherskem. Hraniční boje zde mnohdy byly urputné, město Valašské Klobouky mělo dokonce vlastní dělostřelectvo.

Pozor na Půlčínské skály. Je zde Ludmilina skála. Skála, z níž skočila nešťastně zamilovaná dcera loupeživého rytíře, ale hlavně nová červená turistická značka, která vás chce svést jinam, než vy chcete jít.

Pak již stoupáte nádhernou přírodou na Makytu. Nadmořská výška 923 m.n.m. No a tam se to stalo. Tam jsme zatměli. Baterku ani čelovku jsme neměli. Kolega tvrdil, že ji nepotřebujeme, protože dojdeme za světla. Já občas chodím sám, větší tůry po lesích, několikrát jsem zatměl i bez baterky. Není to opravdu jednoduché procházet neznámé lesy v noci bez světla. Ani příjemné. Nevidíte téměř nic, orientujete se podle šedi a tmavosti stínů. Což ještě ve Vizovických vrších jde, ale v Beskydách už je to životu nebezpečné. Proto jsem si čelovku chystal, novou speciální, vánoční dárek, celý den nabíjel, ale ráno byla vybitá. Na dlouhý pochod zbytečná zátěž. Nemám rád tyhle moderní krámy, které mají milion funkcí a vymožeností, ale jeden detail – nesvítí. A tak jsme zůstali v neznámých lesích, potmě a bez světla. Ale to horší mělo ještě přijít.

Zprvu jsme se orientovali podle hraničních kamenů. Jsou bílé, s červenou čepicí. Vtipně umístěné uprostřed cesty. Takže pokud jste udělal 20 kroků, běžná vzdálenost mezi kameny, a nezakopnul jste o kámen – nerozbil si noc, neměl jste jistotu, že jste na správné cestě. A nás čekalo ještě mnoho kilometrů. Cesta se linula houštinami. Část cesty mezi Makytou a Kohútkou jsem neznal, a to bylo asi dobře. To bych asi trval na návratu a přišel o další adrenalinové dobrodružství. Zprvu byly kameny vidět, později méně a méně.

V Lužné je několik rekreačních chat. Několikrát jsem tam byl s „Dědou“, práce i zimní lyžování. Se svou dívkou, současnou manželkou, jsme nedojeli nikdy na běžkách až k Papajskému sedlu. Vždy jsme se vrátili a nevěřícně poslouchali Pepu z Brna, který vždy, když mluvil o Papajském sedle, měl hrůzu v očích, třásl se mu hlas, i ruka. Dalších 20 let o tom mluvil. No co, říkal jsem si, nějaké sedlo, v Beskydách …

Došli jsme na okraj „kostelové střechy.“ Spád místy snad větší, než 45°. Plno valivého kamení. Tma. Mírný vítr. Chladno, naštěstí již nepršelo. Klesání bylo nekonečné. Bolelo nás už všechno možné. Namáhání svalů enormní. Nejprve se několikrát zřítil kolega, pak i já. Spadl jsem někam do houštin, do temnoty, zlomil hliníkovou hůlku a dostal z vysílení křeč do nohy, takže jsem hulákal bolestí, kolega, když to viděl, dělal už nade mnou kříž, v neznámých temných hvozdech to vypadalo na poslední pomoc. Dorazit mne kamenem do hlavy, abych se netrápil. Díky křeči v noze jsem rychle vyskočil a sestupovali jsme stále níže do temnot. Až jsme došli úplně dolů, dali jsme si 10 minut odpočinek. Neviděli jsme téměř nic, a to bylo asi dobře. Doufali, jsme, že přece stoupání nemůže být tak vysoké, a nekonečné, jak dlouhé bylo klesání? A bylo. Bylo ještě hůř. Hraniční kameny jsme již téměř neviděli. Proto se vždy jeden držel hraničního kamene a druhý šátral kolem sebe v předu. Když našmátral hraniční kámen, začal vydávat hlasitý navigační zvuk, aby ten zadní pustil svůj kámen, a podle zvuku hledal nejprve kolegu a když ho přešel, pohmatem se ujistil, že je to kolega, a ne lesní strašidlo, šel zase hmatat kámen dopředu. A tak pořád dokola. Stačilo, abychom v danou vypjatou chvíli zůstali oba bez kamenů a byli bychom v dané temné noci ztraceni. Bivakovat nešlo, neměli jsme oblečení, krmelec se senem v noci nenajdete, a při zastávkách jsme rychle prochládali. V noci bylo zima. Nahoře na konci sedla byla léčka. Kámen byl v úhlu 40 ° vlevo. Tedy velmi ostrá zatáčka. Když jsme odcházeli od temného hvozdu Papajského sedla, zavolal kolega na Kohátku, že přijdeme pozdě večer.

Kdo neprošel Papajské sedlo, není chlap. Větší chlapi ho dokážou přejít i v noci poslepu. Přechod Papajského sedla pro vás znamená nezapomenutelný, hluboký zážitek. V domovech důchodců je mnoho chlapů kteří se třesou a lékaři jim závadně diagnostikují Parkinsona . Není to Parkinson. Jen si vzpomněli na Papajské sedlo.

Nebylo snadné potmě obcházet chaty a zjišťovat, která je Kohútka. Ale našli jsme ji. Čekali na nás do 23 00. První den tedy 15 hodin pochodu, 43 km. Kohútka 913 m.n.m.

Kohútka má unikátní geografickou polohu. Podle pochodového plánu měla být původně přesně uprostřed cesty. 37 km z Vizovic, 37 km na Turzovku. Malinko se posunula.

Je to luxusní chata, svými službami, komfortem, my jsme ji navštívili v době mimo sezonu, s velmi výraznou slevou. Po předchozích útrapách jsme si připadali jako v nebi. Královská snídaně v ceně, Doporučuji ji navštívit. To bych vám přál, a to mám za 20 let pracovně projíto mnoho horských chat. Na střeše má asi 10 teplovodních solárních kolektorů, topí dřevem, vlastní venkovní bazén. Nedaleko této chaty jsme asi před 8 lety montovali tepelné čerpadlo vzduch voda, spokojenost.

Další den jsme pokračovali na Malý Javorník a Velký Javorník. Kousek pod Velkým Javorníkem právě instalujeme větší tepelné čerpadlo, do horské chaty, tak jsem se tomu místu práce vyhýbal. Ale na Velkém Javorníku jsem pochopil geologii dané lokality.

Celou cestu jsme nepotkávali žádné turisty. První turisty jsme potkali až na Malém Javorníku. Hory tedy byly prázdné, plné slunce, levné, plné slunečního světla, všude bylo vidět a bylo poměrně teplo. Přes den cca + 20 až 23 °C, v noci + 10 °C. Ideální doba na dálkové jarní pochody. 2 a 3 den již nepršela ani kapka.

Z velkého Javorníku jsme sešli k pramenu Kysuce a přes Makov zpět na Moravsko – slovenskou hranici, na chatu Kmínek.

Tam mi bylo poněkud studeno. A ono, tam je opravdu studeno. Den předtím tam ráno byla na trávě jinovatka. V hotelu je ale příjemně, perfektně tam vaří, zasloužili jsme si bohatou večeři.  Ceny nízké, lidové.

Odtud jsme brzy ráno vyšli, v mapách neznačenou, ve skutečnosti modrou cestou, jak nám majitel hotelu poradil, do Kelčova, Korně a na Turzovku – Živáčkovou.
Cesta zpočátku vedla přímo pod okny a přes dvory mnohých samot, později uskupení domků. Všechny sloužily k rekraci. Nádherně opravené, ale nikde nežil ani pes. Když si uvědomíte, že před 50–100 lety bylo v každém domku 8–12 lidí a uživili se tam, dnes jen lufťáci.

Turzovka je nádherné poutní místo s krásným novým chrámem a rozhlednou, ze které máte Beskydy jako na dlani. Lysou Horu vidíte jako na dosah ruky. Je tady léčivá voda ale uzdravilo se zde i hodně zraněných srdcí. Dá se tam dojet i autem, ale vždyť „ze Zlína je to pěšky kousek.“

Zkuste to, zvládnete to taky. Poslední den trasy byl jen 12 km. Na to máte, to se rozchodíte. Nevěřil jsem, že dojdu do konce. Nebyl jsem vůbec rozchozený

Autor: Ing. Pavel Sýkora
Zdroj: www.masterenergy.cz

Komentáře   

0 #5 Neřešitelná situace 2018-05-02 06:48
No, bylo to tam dost drsné. Stát nesmíš zůstat - prochladneš. Jít - nevidíš kam, zabloudíš, ztratíš se, zřítíš se.

Bylo to nádherné.
Citovat
0 #4 Procházky uzdravují 2018-05-01 05:48
Psychiku, tělesno,...https://www.vylectese.cz/10-veci-ktere- se-stanou-s-vasim-telem-pokud-budete-chodit-na-pro chazky-kazdy-den/
Citovat
0 #3 Eskymo 2018-04-30 22:40
No jo, prochladneš hned, zde 15 mrtvých https://zpravy.idnes.cz/svycarsko-alpy-obeti-pocasi-d1m-/zahranicni.aspx?c=A180430_201322_zahranicni_dtt
Citovat
+2 #2 Ing. Pavel Sýkora 2018-04-30 07:57
Video z Turzovky: https://www.youtube.com/watch?v=7fGu7Wn7htg
Citovat
0 #1 Ing. Pavel Sýkora 2018-04-30 06:03
Živčáková - oprava
Citovat

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

susenky

 

Neverland – zážitkový magazín

Nezávislý magazín o zážitcích, cestování, zážitkové gastronomii, kulturních událostech a festivalovém dění. Tipy a články o jak využít volný čas a jak mít i zážitky  na které se dá vzpomínat.